Představování hráčů FK Jeseník pokračuje rozhovorem s brankářem Jakubem Koukolem.

Jakube, jako vždy začněme rychlým průřezem tvojí hráčskou kariérou…

S fotbalem jsem začínal v šesti letech v Jeseníku a prošel jsem všemi věkovými kategoriemi od benjamínků až po dorost. Po přechodu do mužů jsem na chvíli odešel na hostování do Supíkovic, kde jsem si zahrál i s našim dnešním trenérem Peťou Ševčíkem. Ale pak jsem na šest let skončil s fotbalem. Vloni jsem se vrátil.

Od malička jsi byl v brance?

Ano, od benjamínků. Vzal jsem si pracovní rukavice a na staré škváře jsem chytal balony.

Jaké byly důvody tvého přerušení hráčské činnosti?

Byl jsem ve škole v Opavě, pak mi to komplikovaly pracovní povinnosti, pracoval jsem chvíli v Rakousku, měl jsem i jiné zájmy.

A důvody loňského návratu?

Fotbal jsem měl vždycky rád a začal mi chybět. S věkem se člověk i víc zklidní a uvědomí si, co chce dělat. Našel jsem novou motivaci a chuť, která mi předtím chyběla.

V Jeseníku jsi brankářem číslo dvě. Jak přijímáš tuto pozici?

Samozřejmě to není stav, který by mě uspokojoval, každý chce hrát. U mě je to složité v tom, že pracuju v gastronomii a i když mi teď v práci vycházejí vstříc, ne vždy to jde skloubit s tréninkem. Momentálně pozici dvojky respektuji, jsem vděčný, že můžu být součástí výborného týmu a budu rád za každou zápasovou šanci, kterou dostanu.

Kolik jsi toho odchytal v minulé sezoně, která byla tvojí první po návratu?

Myslím, že čtyři utkání v soutěži. Přípravu nepočítám.

Jedničkou Jeseníku je Michal Vrána. Jak spolu vycházíte?

Když jsem se loni vracel k fotbalu, ani jsem nevěděl, kdo je Michal Vrána. Ale sedli jsme si výborně, je to dobrý kluk, rozumíme si a myslím, že jsme dobří parťáci.

Michal chytá, ty to jistíš z lavičky – v čem si myslíš, že je lepší?

Především má výborné brankářské proporce. Je mladý a s přibývajícími zkušenostmi získává na jistotě. Jeho předností je mrštnost a postřeh na čáře, ve vzduchu je to horší, ale to platí o mně taky. Já jsem i v mládeži měl štěstí na brankáře jako Červenka nebo Peťa Jaroš, kteří měli tak nějak více talentu než já.

Tvůj kolega náhradník Petr Čech už veřejně připustil, že pokud se jeho situace v Chelsea nezmění, bude ji v nejbližším přestupním období řešit. Jak to má Jakub Koukol v Jeseníku?

Momentálně nad tím nepřemýšlím. Teď tady chci určitě zůstat  a být součástí mužstva, které, jak všichni doufáme, vykope postup. Potom, kdyby se moje pozice nezměnila, bych možná uvažoval o nějakém hostování v okolí, na rozchytání.

Během utkání z lavičky slýcháme – kromě typického trenérského řevu – také tvoje hecování, povzbuzování. Je to tvoje domluvená role, nebo to jsou spontánní reakce na dění na hřišti?

Je to ve mně. Prožívám to velmi intenzivně, fandím klukům a snažím se je pozitivně povzbudit. Vždycky jsem do fotbalu dával všechno, na hřišti, nebo na lavičce. Určitě to není nic hraného.

Vzpomínám si na jedno jarní utkání, které jsi chytal a při výbězích jsi svými hlasovými projevy úspěšně bavil diváky…

No jo, hodně to prožívám, rád si zařvu a pomáhá mi to. Nejhorší je ale situace, kdy při výběhu zařvu, že mám!…. a pak to minu.

Na začátku sezony se oba naši gólmani zranili a chytat musel brankářský „důchodce“ Honza Pastucha. Co se ti stalo?

Před posledním přípravném utkání s dorostem jsem šel špatně do střely při rozcvičování a obrátilo mi to prst dozadu. Vypadalo to na naraženinu, tak jsme to zatejpovali, utkání jsem odchytal. Ale pak jsem šel na rentgen a ukázalo se, že mám prst zlomený. Takže jsem byl čtyři týdny mimo. A týden po mně se stejná věc stala Michalovi. Jasně, že mě mrzelo, že brankář číslo jedna se zraní a já, který ho mám zastoupit, jsem v tu chvíli taky zraněný.

Jak si užíváš opěvované atmosféry v mužstvu?

Mě hlavně loni v létě překvapilo, že jsem se vrátil do jesenického fotbalu a narazil jsem v kabině na spoustu kluků, které jsem znal z dřívějška a že jich hodně zůstalo v Jeseníku. Ta výborná parta byl jeden z důvodů proč jsem se vracel. Ale myslím si, že hodně k tomu svým přístupem přispívá trenér Ševčík, který fotbal miluje a dává mu všechno. V kabině je to znát.

 Na závěr jako vždy malá sonda do soukromí mužstva: Co děláte v autobuse po vyhraném utkání?

(v tuto chvíli prochází okolo nejmenovaný sekretář klubu A.S.
:“Na to se ho neptej, to ti řeknu rovnou – chlastají! Co jiného by dělali!“)

To není pravda. Sledujeme výsledky. Bavíme se. Rozebíráme zápas.

Díky za rozhovor a koho požádáme na příští povídání?

Navrhuju mého jmenovce Kubu Karakasidise.

Dobrá. Ten určitě po pravdě řekne, jak je to s tím autobusem.