V rozhovorech se současnými hráči FK Jeseník přišla řada na průbojného, rychlého, přesného a dlouhodobě zraněného útočníka Martina Furika.

Martine, jak to bylo s tvými fotbalovými začátky?

Začínal jsem u nás v České Vsi, asi ještě ve školce. Mými prvními trenéry byli pan Konečný s panem Koňárikem.

A kdy jsi přešel do Jeseníku?

Bylo to někdy v žákovské kategorii, pod panem Fryčem nebo panem Drochýtkem, bohužel si to zcela přesně nepamatuji. Pod panem Drochýtkem jsem hrál žákovskou ligu. A v dorostu divizi.

Ty jsi ale už v šestnácti debutoval v mužském týmu. Byla to pro tebe čest, že si tě trenér Krobot vytáhl do „áčka“?

To ano, ale zároveň to bylo těžké. Já, Ondra Kubík a Pavel Kysela jsme odehráli zápas v dorostu a pak jsme jeli ještě hrát za chlapy. Ne, že bych to nezvládal fyzicky, problém byl pak spíš po zápasech, kdy jsem byl hrozně unavený. Taky byly dost otravné ty dohady mezi trenéry, jestli máme hrát za muže, nebo jenom za dorost.

Mnoho tvých současných spoluhráčů to zkoušela i ve větším klubu, v mládeži Sigmy nebo Baníku. Tebe nic takového nepotkalo?

Ale potkalo. Byl jsem dvakrát na testech v Sigmě. Dokonce jsem s nimi pak absolvoval soustředění v Petříkově. Ale pak se vyměnil trenér a ten nový si vybral jiné hráče. Nic z toho nebylo.

V Jeseníku jsi se uvedl parádně, vzpomínám si například na tvůj vítězný gól v krajském přeboru v Určicích, když ti bylo šestnáct…

To si pamatuju. A už předtím jsem dal v mužích gól hned ve svém prvním zápase doma, když jsem ze strany vysokým nákopem trefil horní roh branky. To jsme se nasmáli.

Góly jsi dával i později a v uplynulé podzimní sezoně, přestože jsi nastoupil až na poslední čtyři utkání, stihl jsi se trefit čtyřikrát. Takže jaký je recept Martina Furika na střílení branek?

Každý ví, že žádný univerzální recept neexistuje. Já většinou nad tím moc nepřemýšlím, prostě zavřu oči a vypálím to. Je to hodně o štěstí a taky o citu, umět být ve správný čas na správném místě. To se mi často dařilo.

Už jsme nakousli, že jsi toho v poslední době moc neodehrál. V čem je problém?

To je pořád něco. Nejdřív jsem měl z futsalu zraněné pravé rameno a na fotbale jsem si ho dorazil. Byl jsem na operaci, dělali mi stabilizaci. Pak jsem měl podobný problém s levým ramenem. A teď zase řeším vazy v kotníku, to je dlouhodobý problém.

Stále to není v pořádku?

Není. Nyní docházím na rehabilitace k paní Aleně Jurčákové. A vůbec nevím, kdy se vrátím do tréninku.

A v čem tě to zranění limituje?

Kotník mě bolí už při samotné chůzi, ale na to jsem si zvykl. Mám to zatejpované a nedovedu si představit, že bych s tím měl běhat nebo kopat do balonu.

A co na to říkají doktoři?

To je právě to, že každý něco jiného. Byl jsem asi u pěti odborníků a každý mě poslal někam jinam. Například v Petřvaldu je špičková ortopedie, dělali mi rázové vlny a paradoxně se potom ten stav ještě zhoršil. Byl jsem na magnetické rezonanci, dělali jsme všemožné rehabilitace. A táhne se to už dost dlouho, jsem z toho frustrovaný a nejvíc mě štve, že nevidím žádný posun k lepšímu.

Za dva týdny začíná mužstvu příprava, ta se tě tedy asi týkat nebude?

To určitě ne. Pochybuju, že stihnu začátek jarní sezony. Raději s jarem vůbec nepočítám, abych nebyl zklamaný.

Naštěstí má trenér Ševčík dostatečně široký kádr. Co říkáš na konkurenci, která se v Jeseníku v této sezoně sešla?

Hlavně je to super parta. A zdravá konkurence je vždycky prospěšná.

Myslíš si, že pokud bys byl zdravý, tak se prosadíš do základní sestavy?

To nevím, ale určitě bych to nevzdal a musel bych o to místo bojovat. Věřím si, že by se mi to nakonec podařilo.

Kromě fotbalu se prosazuješ i ve futsale, kde s Gamaspolem Jeseník hrajete druhou ligu. Jaký je tvůj žebříček priorit?

Nerozděluju to na hlavní a vedlejší sport. Přes zimu mám jako číslo jedna futsal, od jara fotbal. Ke konci podzimní fotbalové sezóny se již hraje pár zápasů ve futsale. Trenéru Ševčíkovi se moc nelíbí, že se věnujeme i futsalu přes fotbalovou sezónu, ale bohužel se s tím nedá nic dělat.

Co pro tebe znamená fotbal? Je to zábava? Životní filozofie? Nebo ho děláš jen , abys něco dělal?

Fotbal hraju odmala a mám ho moc rád. Teď mi chybí. Přítelkyně bydlí kousek od stadionu, a když chodím kolem, tak mě hodně frustruje, že nemůžu hrát a trénovat. Na druhou stranu vím, že živit už se tím nebudu. Je to zábava, a pokud budu zdravý, tak to chci dělat. Ale málem jsem byl hokejista.

Vážně?

Ano, ještě když bylo kluziště u nás v České Vsi, tak jsem tam byl skoro pořád. A naši se rozhodovali, jestli budu dojíždět do Šumperka na tréninky. Nakonec právě kvůli tomu dojíždění z toho sešlo.

Jak se ti líbí současné fungování FK Jeseník?

Jako hráč se starám hlavně o sebe a naše mužstvo, takže nevím, jak to funguje třeba v mládeži. Ale myslím, že je dobře, že to vede pan Bříza, to je velký fanoušek fotbalu. Za trenéra Krobota jsme třeba dostávali diety a bylo to super. Teď ty peníze nejsou, ale nejsou nikde, takže není potřeba to řešit.

Mimochodem jesenický trenér Petr Ševčík je tvůj strýc. Má to nějaký vliv na tvé postavení v mužstvu?

V jakém smyslu?

No třeba jestli to máš u něj lepší, než jiní hráči?

Tak to ani náhodou. Spíš naopak, je na mě o dost přísnější. Říká sice, že mě má rád, ale rozhodně mi nedá nic zadarmo.

Díky za rozhovor.

——————————–

Říká se, to nejlepší na konec, takže to tak hezky vyšlo, že závěrečné povídání nás čeká s Tomášem a Petrem Glacovými. Dvojrozhovor s oběma „bardy“ jesenického fotbalu uzavře představovací sérii s jesenickými hráči na tomto webu. A pokud mi nedají košem, tak myslím, že se máme na co těšit….