Fotbalové vzpomínání: Josef Mika

(1997)

Docela obyčejný příběh

Historie dokumentuje, že záhy po válce patřil do kádru mužstva Slávie Frývaldov fotbalista se jménem Josef Mika. Tvrdí o sobě, že zdaleka nebyl takovou hvězdou, jako byli Pichler, Novodomský, Konečný.

Zažloutlé fotografie však potvrzují, že být moc skromný mu vlastně ani nepřísluší. Levý záložník, popř. levá spojka nebo levé křídlo,mužstva 50 let, vzpomíná na středního útočníka Rudu Pichlera a tvrdí:“ Vedle tohoto fotbalisty musel, pro jeho nezištné přihrávky, vyniknout i zcela průměrný fotbalista.

Fotbalové začátky

V roce 1946 se Mikovi přistěhovali z Podkopné Lhoty do České Vsi a to Pepíkovi bylo 12 let. Protože měl fotbal moc rád, tak nemeškal a ještě v České Vsi nastoupil za mužstvo žáků ke dvěma utkáním. Proč jenom ke dvěma, vysvětluje zcela prozaicky. Ve svém druhém utkání za českoveské žáky podal výkon takový, že známá osobnost jesenické kopané, p. Miroslav Majer, nezaváhal ani minutu a malého Pepíka pozval do cukrárny na zmrzlinu. To však není konec celého příběhu. Fotbalový talent poprvé, ve své dlouholeté kariéře, přestupuje do jiného mužstva – Slávie Frývaldov! Od té doby se říká: „Mika, to byl v historii Jeseníku nejlevnější fotbalový přestup.“

Coby fotbalový žák zbožňoval fotbalistu Juru Novodomského pocházejícího ze Slovenska, který v Jeseníku vojákoval a zároveň hrál za mužstvo Jeseníku. Mladý a svým vzrůstem malý fotbalista přesto nachází u svých trenérů, v žákovské a dorostenecké kategorii, sympatie. Technické nedostatky nahrazuje velkou bojovností a tvrdostí v osobních soubojích. V dorostu se zformovalo výkonnostně silné mužstvo a tehdejší prozíravý trenér mužů pan Racek, ve spolupráci s trenérem dorostu panem Štajfem, neváhali dát příležitost mládí. A tak ti nejlepší nastupovali ještě v dorosteneckém věku za B mužstvo dospělých a když situace „dovolovala“, tak i za A mužstvo. Kádr dorosteneckého mužstva tvořili fotbalisté: Reissig, Štain, Michálek, Jos.Pavlíček, Bata, M. Rezner, B.Rezner, … Velká škoda, že nezůstal věrný fotbalu Josef Pavlíček. Byl velmi nadějným fotbalistou, ale přesedlal na jiné sporty. V letech 1951 -1954, tedy ještě před vojnou, se mladý Mika objevuje v sestavě A mužstva celkem často, přesněji řečeno, „pendloval“ mezi B a A mužstvem. Do tohoto období patří i jedna velmi nevydařená sezóna jesenického mužstva, která vyvrcholila soubojem o udržení se ve skupině s fotbalisty Mikulovic. Po dvou odehraných zápasech se zachránilo mužstvo Mikulovic, díky lepšímu skóre. Naštěstí pro Jeseník, v mužstvu soupeře hrál jeden hráč neoprávněně a tak fotbalová sekce nařídila třetí utkání na neutrálním hřišti v Šumperku. To již mužstvo Jeseníku „zvládlo“ a k vítězství 5 : 2 přispěl gólem i Josef Mika po nezištné přihrávce od Rudy Pichlera.

Na „čáře.“

V roce 1954 odchází mladý muž na vojnu do RH Cheb. Vojna v těchto letech u pohraničářů byla víc než těžká. I za této situace se však fotbalu nevzdává a za velmi nesnadných podmínek nastupuje k utkáním za rezervu RH Cheb. Předcházel tomu výběr fotbalistů a z pohraníční roty uspěli pouze jen ti nejlepší. Jeden z nich byl Josef Mika. Do A mužstva byla cesta, vzhledem k obrovské konkurenci, nedostupná. Ale i tak s B mužstvem vykopali po roce I.A třídu a to už je fotbal na solidní úrovni. Díky pobytu v západních Čechách měl možnost pozorovat přímo vynikajícího fotbalistu Přádu, který však svoje fotbalové umění, díky špatné životosprávě, promrhal.

Jesenické fotbalové postřehy

Po skončení základní vojenské služby se opět setkává se svými fotbalovými kamarády a je moc rád, že už to vojenské peklo má za sebou. Jan Baršč byl Pepíkovým největším přítelem na hřišti a samozřejmě také mimo něj. O svém kamarádovi tvrdí: „Nepoznal jsem u něho žádné špatné vlastnosti, byl příkladem ve všem. Na hřišti, přestože byl ve výhodnější pozici, dokázal přihrát do šance svému spoluhráči.“ Při utkáních se nejvíce spoléhal na spolupráci s Fotiadisem, který rovněž hrával záložníka. A nevzpomenout, na připravené gólové šance Rudou Pichlerem, prostě nelze a nebylo jich málo.

K mistrovským zápasům se váže i další zajímavost. Soupeřem Jeseníku byl m.j. i fotbalový klub ze Šternberka. A málokdo ví, že v tomto mužstvu chytal pozdější reprezentační brankář Ivo Viktor. Přestože byli fotbalisté Jeseníku ryzími amatéry neexistovalo den před utkáním vysedávat v hospodě u piva nebo ve vinárně. A pokud někdo přece jenom vyrazil za zábavou měl smůlu. Trenér mužstva, dobře znal oblíbené „štace“ a jeho zásada: Důvěřuj, ale prověřuj, se občas vyplatila. V Jeseníku hrála celá řada mužstev z nejvyšších soutěží. Patřila mezi ně i Dukla Pardubice, která v Jeseníku byla na soustředění, před odjezdem na turnaj do Moskvy. Za Duklu hráli m.j. Kvašňák, Zikán, Pospíchal a další špičkoví fotbalisté. A při utkáních s těmito mužstvy byl na první pohled vidět výkonnostní rozdíl. Když to „roztočili“, tak nepůjčili balón na pěkně dlouhou chvíli.

Vydařené zápasy v dresu Jeseníku

Bylo jich pochopitelně víc, ale nejhezčí vzpomínky zůstaly na pohárové utkání s Baníkem Ostrava (5:1), barážové utkání s Mikulovicemi na neutrálním hřišti v Šumperku (5:2) a do třetice mistrovský zápas s Meoptou Přerov, který Jeseník nevyhrál, ale Mikovi se v utkání velice dařilo.

Fotbalové osobnosti jesenického a československého fotbalu

Jesenický fotbal reprezentovala celá řada výborných fotbalistů, ale za absolutní špičku lze považovat: útočníka Rudolfa Pichlera, obránce Jana Baršče, záložníka Františka Golda a brankáře Zdeňka Konečného. Nelze jmenovat všechny, ale i slovák Jura Novodomský patřil mezi nejlepší. Pokud se hovoří o fotbalových reprezentantech československého fotbalu, tak řadí na první místa Josefa Bicana, Andreje Kvašňáka.

Každý správný kluk jenom u fotbalu nezůstává a zkouší to i v jiných sportovních disciplínách. V zimě, kdy se fotbal nehraje, to u Pepíka vyhrály lyže a stolní tenis. Rád nejen na lyžích běhal, ale i skákal! Jeho kamárád Jarda Jireš mu dával první rady jak se chovat na skokanském můstku, který v té době v Jeseníku stál. Začátky nebyly vůbec jednoduché, ale Pepík byl tvrdá nátura a vydržel! Techniku skoku zvládl a tak se mohl radovat z krásných pocitů při letech vzduchem. Podotýká, „neskákal jsem na klasických skokanských lyžích, ale na zcela obyčejných sjezdovkách.“ Pokud by měl k dispozici skočky, skákal by podstatně dále. Stolní tenis ovládal natolik dobře, že hrával závodně za Jiskru Jeseník. Společně s ním kolegové Kuba, Jireš, Rokyta a Jarda Štork. Skromně říká, že jenom okresní přebor.

A život šel dál

Každý příběh má svůj konec, tak i ten fotbalový Josefa Miky. Byl to docela obyčejný příběh kluka, kterému se zčásti splnil jeho fotbalový sen. Díky sportovní průpravě z mládí je i ve svých 62 letech ve vynikající fyzické kondici. Leckterý mladík mu může závidět.

(Ota Kroš, 1997)