Náš nezastavitelný seriál hovorů s hráči jesenického A-mužstva pokračuje u dalšího čistokrevného odchovance klubu: Adam Bříza.
Adame, jak to bylo s tvými fotbalovými začátky?
Kopat do balonu jsem začínal s taťkou ještě ve školce. Od šesti let jsem byl v benjamínkách v Jeseníku. V žácích jsem hrál za Jeseník, v dorostu jsem hrál za Jeseník. A teď v mužích hraju stále za Jeseník.
Teď nastupuješ v útoku, jaké posty jsi vystřídal během mládežnických let?
Asi úplně všechny. Dokonce jsem jednou chytal, v přípravném utkání proti nějakým Polákům.
Příznivci FK Jeseník, kteří pravidelně sledují dění v mužstvu, dobře vědí o tvém nedávném těžkém zranění. Povyprávěj, co se stalo?
Stalo se to 27.dubna 2013 v utkání s Bludovem. Docela se mi dařilo, měl jsem za sebou zimní přípravu v divizním Šumperku a cítil jsem dobrou výkonnost. Hned asi v patnácté minutě jsem udělal kličku, při tom prudkém pohybu jsem ucítil křupnutí v koleni a pak obrovskou bolest. Odvezla mě sanitka do Šumperku, kde mě vyšetřili a řekli, že to nic není. Ale po dvou dnech doma jsem měl koleno celé oteklé, tak jsme jeli znovu na vyšetření a odtud okamžitě na první operaci. Po ní mi řekli, že mám přetržený přední křížový vaz a natržený zadní.
Co bylo dál?
Pak jsem musel pět měsíců čekat na operaci. Ta byla v Brně 11.listopadu 2013. To čekání bylo šíleně dlouhé. Doktoři se mě před operací ptali, jestli mám strach a nechápali, když jsem jim říkal, že se naopak těším, až to budu mít za sebou a budu zase hrát fotbal.
Ani na chvíli jsi nepochyboval, že by to také mohlo dopadnout tak, že už hrát nebudeš?
Ten doktor mi říkal, že pokud za to nedostávám nějaké šílené peníze, tak bych měl fotbalu nechat. Říkal jsem mu, že to je blbost, že toho nechat nemůžu. Já tím žiju odmalička a nedovedu si představit, že bych byl bez fotbalu. Těžko se to vysvětluje, ale je to tak. Po operaci jsem každé ráno vstával na rehabilitace, cvičil, posiloval, plaval, a to všechno s jedinou vidinou, abych se zase vrátil na hřiště. A pořád jsem byl s mužstvem, jezdil jsem na zápasy, chodil na tréninky, aspoň se dívat.
Jak jsi na tom teď?
Jsem zpět, hraju a jsem šťastný, že můžu být znovu součástí výborného mužstva. Ještě to není ideální, hlavně „umělka“ mi nedělá dobře, po tréninku musím koleno ledovat. Ale je to stále lepší a lepší. Dokonce už i trefuju branku.
Vrátím se ke tvé zmínce o přípravě v Šumperku. Měl jsi šanci dostat se do kádru divizního mužstva?
To mi domluvil Lukáš Woitek, který tam už hrál. Já jsem tam dojížděl na tréninky a trenér Strnad mě pak zkoušel na levém beku v přípravných zápasech. Nebylo to úplně špatné, určitě jsem nepohořel, ale jaro jsem začal normálně v Jeseníku. Měl jsem před zkouškami, tak jsem to ani neřešil. Ale šumperská příprava byla výborná, měl jsem hodně naběháno a cítil jsem se velmi dobře. A pak jsem se zranil.
Letos v létě se v Jeseníku objevili navrátilci Woitek, Plhák, Mlynář a Hanzlík, ty jsi se vrátil do plné zátěže po zranění. Překvapilo tě, že přes velkou konkurenci nastupuješ pravidelně v základu?
Ano, překvapilo mě to hodně. Sešel se opravdu výborný tým a byl jsem připravený na to, že budu spíš na lavičce. Ale pak přišla nějaká zranění, někdo odešel na hostování… To přispělo k tomu, že jsem víc ve hře, než bych si myslel v létě. Jsem spokojený, ale zároveň do každého utkání nastupuji s jasným cílem, abych dokázal, že si místo v základu zasloužím.
Mluvíme spolu tři dny po první prohře mužstva v sezoně. Proč jste prohráli v Bělkovicích?
Soupeř byl v určitých fázích utkání důraznější a na to jsme nebyli připravení. Ale hlavně jsme selhali psychicky, zbytečně jsme reagovali na některé věci, na provokace, na chyby rozhodčích. Měli jsme víc myslet na hru. To jsme nezvládli. Ale nedělal bych z toho vědu, prohry k fotbalu patří. Vedeme o jedenáct bodů a cíl je jasný – vyhrát soutěž a postoupit. Na nějakou porážku v Bělkovicích si pak nikdo ani nevzpomene.
Do mužské kategorie jsi naskočil za trenéra Krobota ještě v krajském přeboru. Jak bys porovnal tehdejší Jeseník s tím současným?
To se těžko srovnává. Tenkrát jsme my mladí přicházeli z dorostu a moc jsme nezapadli, nepřipadal jsem si jako úplný člen týmů. Neříkám, že byla nějaká špatná atmosféra nebo špatná parta, ale s tím, co tady je teď, se to nedá srovnávat. Baví mě to, těším se na každý trénink, na každý zápas. Mám ty kluky moc rád.
Ty jsi hráčem klubu, jehož předsedou je nyní tvůj táta. Co na tu situaci říkáš?
Když jsem se tenkrát dozvěděl, že je ťaťka kandidátem na předsedu klubu, zastavil se mi dech. Nesouhlasil jsem, nechtěl jsem, aby to dělal a hodně těžko jsem se s tím smiřoval.
Proč?
Bylo to celé divné, v té době se pořád objevovala spousta negativních řečí na jesenický fotbal, různé pomluvy, blbá atmosféra. Nelíbilo se mi, že by to měl najednou táta řídit. A navíc jsem se bál, až se vrátím po zranění, že se bude pro změnu 
vykládat, že třeba hraju, protože můj tata je předseda.
A teď už jsi smířlivější?
Ano, už jsem si zvykl, moc to neřeším. Hlavně vidím, že on to má hodně rád, žije pro ten klub stejně, jako já žiju pro mužstvo. Daří se nám, daří se mládeži, klub funguje dobře. A ještě nejsem ve věku, kdy bych měl taťkovi něco zakazovat 🙂
Bulvární tečka: prý je mezi tebou a Lukášem Woitkem něco víc než jen přátelství?
Kdo to řekl?
David Macura naznačoval…
Tak to mu asi šlápnu na tu druhou achilovku….:-). Ne, to je samozřejmě vtip. Doufám, že to není nic vážného a David bude brzy v pořádku.
No a jak to tedy s Lukášem máte?
Je to přátelství se složitými začátky, vzpomínám si, že jsme se asi dvakrát dokonce poprali. Ale teď jsme fakt hodně dobří kamarádi. A nic víc, on má přítelkyni a já taky.
S kým bude příští rozhovor?
Tak třeba s mým parťákem z útoku Pavlem Kyselou. Doufám, že si vezme dostatek redbullů. On rád spí.
A na co bych se ho měl zeptat?
Zeptej se, kdy mi konečně taky nahraje před prázdnou branku, tak jako já jemu!
