Po Kubovi Karakasidisovi přichází na řadu další z hráčů, kteří k nám zamířili z nedávno třetiligových Mikulovic. Martin Hanzlík.
Jak se máš?
Dobře, jak se máš ty?
Taky dobře.
To je dobře.
Dobře, můžeš tedy zavzpomínat na svoje fotbalové začátky?
Jistě. Začal jsem v žácích v Mikulovicích. Potom po mně sáhla Česká Ves, se kterou jsme hráli v kraji. Pak přišla nabídka ze Sigmy Olomouc, kam jsem šel do mladšího dorostu. Tam jsem odehrál kompletní dorosteneckou kariéru.
To musela být velká zkušenost…
To byla. Zpočátku jsem byl úplně mimo. Patnáctiletý kluk z vesnice se ocitl ve velkoměstě a ve velkém klubu. Všichni kolem byli vyzrálejší, vyspělejší, myslím fotbalově. A mně hlavně chybělo sebevědomí. Tak jsem šel na rok zpět, byl jsem ve Zlatých Horách na hostování, a po návratu do Sigmy už to bylo mnohem lepší. Víc jsem si věřil, začalo se mi dařit.
Když jsi byl v dorosteneckém týmu prvoligového klubu, věřil jsi, že máš na to hrát v budoucnu fotbal profesionálně?
No jasně, byl to daný cíl. Škola šla na vedlejší kolej, všechno bylo podřízené fotbalu. Hrál jsem v týmu s mládežnickými reprezentanty, všichni jeli na smlouvy a byla tam obrovská konkurence. Myslím, že chybou bylo, že se našemu ročníku nepodařilo vyhrát dorosteneckou ligu. Byli bychom asi víc na očích a víc by se o nás vědělo.
Jak to s tebou pokračovalo po skončení dorostenecké éry?
Šel jsem hrát třetí ligu do Lipové u Prostějova, což byla taková farma Sigmy. Ale vydržel jsem tam jenom rok. Měl jsem hráčskou smlouvu, jenže klub byl úplně bez peněz. A do toho zavolal pan Mura, ať jdu do Mikulovic. Tak jsem šel a zpětně to hodnotím jako velkou chybu.
Proč?
Šel jsem tam fotbalově hrozně dolů. Zachraňovali jsme krajský přebor, Mura řekl, že mi dá dvojnásobek toho, co mám v Lipové. To byly na krajský přebor neuvěřitelné peníze, byl jsem tam takhle já a Ivoš Onciul, všichni ostatní neměli nic a my jsme brali balík. Fakt trapné. A přesně jak říkal v tvém minulém rozhovoru Kuba, ta klubová politika neměla s fotbalovým mužstvem nic společného, byla to pásová výroba bez šance, aby vznikl nějaký hráčský kolektiv.
Z Mikulovic jsi hostoval v okolních klubech…
Ano, byl jsem chvíli v České Vsi, v Jeseníku v Písečné. Všude tam to bylo lepší než v Mikulovicích. Teď už ten klub začíná taky fungovat normálně, sice hrají okres, ale je to s místními kluky, kteří k Mikulovicím mají vztah.
Zmínil jsi krátké hostování v Jeseníku. Jak hodnotíš své tehdejší působení v našem klubu?
To bylo za Ladi Krobota a přicházel jsem jako posila pro krajský přebor. Dá se říct, že na mě byl vyvíjen určitý tlak, že se mám stát jednou z hlavních opor mužstva. Podcenil jsem to, myslel jsem si, že to půjde samo, bylo to špatné. Po půl roce jsem končil s tím, že Jeseník už nikdy víc, že jsem tady skončil.
No vida, a po pěti letech tě tady máme znovu…
Pravda je, že jsem se bál sem jít právě po tom, jak mi to tady tehdy nevyšlo. Ale nakonec převážila výzva jít sem a dokázat, hlavně sám sobě, že na to ještě pořád mám.
Trenér Ševčík o tobě mluví jako o hráči s obrovským potenciálem, který potřebuje určitý čas, aby se do toho znovu dostal. Do čeho se to máš dostat?
Dlouho jsem byl bez pořádného fotbalu a to je prostě znát. Hrál jsem okres a když to přeženu, normálně jsem to tam odchodil. To nebyl fotbal. Kluci tady v Jeseníku mají velkou kvalitu, jsou rychlejší, jsou na tom herně líp než já.
Během podzimu sbíráš pravidelně zápasové starty, ale jen minimum utkání jsi odehrál celé a většinou nastupuješ z lavičky. Mrzí tě to?
Každý chce hrát. Štve mě to. Nejvíc ve chvílích, kdy se snažím makat na tréninku a na hřiště pak jde někdo jiný, u koho trénink není na prvním místě. Konkurence je obrovská a budu se o to dál prát. Dám do toho maximum a uvidím, jestli to bude stačit.
Tvoje místo je u
prostřed hřiště, ale kdyby z tebe chtěl trenér udělat třeba levého beka, co ty na to?
To není nic překvapivého, já jsem levého beka hrál v Sigmě v dorostu. Takže to by pro mě nebylo nic nového. Myslím, že je mi jedno co hraju, hlavně když hraju. Vždycky mě ale bavilo víc vymýšlet, dávat hře nápady, gólové přihrávky. Je to lepší než někoho bourat a odkopávat balony.
Překvapily tě suverénní výsledky Jeseníku v podzimní sezoně?
Ani ne, to mužstvo má obrovskou sílu. Teď už se trochu projevuje únava a také soupeři už jsou na nás lépe nachystaní. Ale máme opravdu vynikající mančaft. Kluci jako Woitek, Mlynář a další jsou špičkoví fotbalisti, kteří tomu dávají všechno a víš, že se na ně můžeš spolehnout. Když se rozcvičujeme, slyšíme soupeře, jak si na nás ukazují – pozor, tam ten byl v Sigmě, ten byl v Baníku. Oni mají takového kluka jednoho, my jich máme několik.
Ty jsi hráčem Mikulovic a v jesenickém kádru jsi jako jediný na hostování. Jak to s tebou bude dál?
To nevím, hostování končí teď po sezoně a uvidím, co bude. Rád bych tady pokračoval, prioritou je pro mě Jeseník, bydlím tady, pracuji tady a vracet se mi nechce. S Tomášem Břízou o tom hodně mluvíme, tak snad to dopadne.
Náš rozhovor je u konce a zbývá tradiční bulvární okénko, jenže nemám žádnou otázku. Takže jinak: co bys chtěl, abych se tě zeptal?
Tak, zeptej se třeba, kdo má v mužstvu nejhezčí holku…
Kdo má v mužstvu nejhezčí holku?
Já.
Aha?
Ale ještě ji nikdo nikdy neviděl 🙂
Tak ji někdy přiveď. A kdo bude příští vyzpovídaný?
Bude to jeden z dvou mých nejlepších kamarádů v mužstvu, a to jsou Lukáš Woitek a Adam Bříza. Bude to třeba Lukáš. A myslím, že Adamovi to nemusí být líto, protože jsem si jistý, že Lukáš ho nominuje příště.
