Seriál rozhovorů s hráči FK Jeseník uzavírá dvojice, která odkopala bezkonkurenčně nejvíce sezon za jesenické A-mužstvo: bráchové Tomáš a Petr Glacovi.

Kdo z vás byl fotbalově nadanější?

Tom: Petr.

Petr: Jednoznačně Tom.

Aha, takže jinak: Jak jste se dostali k fotbalu?

Tom: Taťka hrával fotbal za Supíkovice a za Velké Kunětice, odkud naše rodina pochází. Čili odmalička jsme byli na hřišti a fotbal se stal přirozenou součástí dětství. V benjamínkách v Jeseníku jsem začínal pod panem Komárkem, pak mě vedl trenér Zbyňovec.

Petr: A brečel jsi, že tě nevzal na zápas.

Tom: To je pravda. Benjamínci tehdy žádnou soutěž neměli a tak jsme někdy hrávali i za žáky. Já jsem tam byl pořád o hlavu menší než všichni ostatní a pan Zbýňovec mi řekl, že na zápas zatím ještě nepojedu. To byla hrozná rána, konec světa, konec fotbalu. Řval jsem neskutečně. Ale stejně rychle to pak přešlo.

Oba jste si zahráli žákovskou ligu, která se ale v devadesátých letech hrála jinak, než dnes. Jak na to vzpomínáte?

Petr: Vykopali nám to vlastně kluci, kteří pak odešli do dorostu, Aleš Jurčák a spol. Hráli jsme s těmi nejlepšími. Já jsem byl v mladších žácích, brácha ve starších. Oni hráli o záchranu a my jsme v první sezoně skončili třetí, za Baníkem a Sigmou. Mluvíme o nejvyšší soutěži, nic vyššího se v žácích tehdy nehrálo a my jsme za sebou nechali kluby jako Vítkovice, Havířov, Opavu a další.

Tom: Já z té doby rád vzpomínám taky na turnaje a různé krajské výběry. Dneska už třeba málokdo ví, že jeseničtí žáci jezdívali každoročně na turnaj na Sardinii. Já jsem tam byl jenom jednou, brácha dvakrát.

Kdo vás v dětství fotbalově nejvíce ovlivnil?
Tom a Petr: V první řadě to byli oba rodiče, kteří nás od malička ve fotbale podporovali.Také za nás za oba bychom chtěli vyzdvihnout především pana Mroska, který sice nebyl v klubu, ale ve školních začátcích nám dával po fotbalové stránce hrozně moc díky sportovním aktivitám které pro nas pořádal v rámci školy. Především Formela Cupu který spolupořádal s panem Kazarem.

Tom: V oddíle se o žákovský fotbal starali lidi jako pan Trsťan, Dohnal, Kazár, Hejný a další. Byli do toho fakt zažraní.
Petr: Mě vedl v mladších žácích Laďa Krobot a Dušan Vystavěl, pak i ve starších. No a nakonec i Laďa Krobot v dospělých, kam si mě vytáhl už z mladšího dorostu. Nevím, jestli to dneska ještě platí, ale tehdy mi dokonce říkali, že jsem vůbec nejmladší hráč, který kdy nastoupil za jesenické áčko.

Spousta současných jesenických hráčů to zkoušela ve větších klubech. Co vy?

Petr: Tomáše chtěli už ve čtrnácti do Sigmy.

Tom: To je pravda, mohl jsem tam jít, ale rodiče mě nepustili a taky jsem měl zdravotní problémy.

Petr: Já jsem byl v sedmnácti několik týdnů v dorostu Baníku. Mám za ně odehrané dva zápasy s bilancí jeden gól a jedna přihrávka. To už asi nevylepším, ale i tak je to docela dobré skóre.

Mezi vámi je dvouletý věkový rozdíl, takže poprvé jste se potkali ve společné kategorii až v mužích. Je to tak?

Tom: Ano. Poprvé jsme spolu trvaleji hráli v roce 2001.

Petr: O rok později hrál Jeseník o postup do divize a jenom těsně to uteklo. Tehdy to bylo jedno z nejlepších mužstev, jaké Jeseník měl.

Tom: Ale to já už jsem byl v Supíkovicích.

V Jeseníku nebylo místo?

Tom: Tak nějak. Před tou jarní sezonou, kdy se útočilo na postup, mi Laďa Krobot řekl, že bych asi těžko bojoval o místo a že bude lepší, když půjdu na hostování. Jeseník měl tenkrát opravdu dobré hráče. Se Supíkovicemi jsme sice na jaře sestoupili, ale já na to vzpomínám jako na jeden z největších fotbalových zážitků. Na vesnici je ten fotbal zase úplně jiný. Všichni tím žijí, prožívají to s mužstvem. A taky si z toho období nesu velkou vzpomínku na našeho dnešního trenéra Petra Ševčíka. To byl prostě vůdce, obrovská supíkovická osobnost, na hřišti i v kabině. Co řekl, tak to bylo.

A jak jsi prožíval tehdejší derby proti Jeseníku, tvému mateřskému klubu?

Tom: Bylo to poprvé, kdy jsem nastoupil proti bráchovi. A myslím, že naposledy. Bylo to už na konci sezony, Supíkovice sestupovaly a Jeseník měl takový kádr, že jsme proti nim byli bez šance.

Petr: A já jsem po tom zápase zkolaboval. Nejdřív jsem se vyvrátil ve sprše a potom znovu pod tribunou. Nebýt Jirky Nežádala, který mě probral, tak bych tu už možná dneska nebyl. V nemocnici mi ale nic nenašli. Asi to bylo celkovým vyčerpáním.

Tomáš Glac se po půlroce vrátil ze Supíkovic, Petr Glac zamířil do Mikulovic. Našel jsi tam své fotbalové štěstí?

Petr: Šel jsem tam kvůli divizi, bylo mi osmnáct a chtěl jsem hrát vyšší soutěž. A byl to velký fotbalový skok. Tenkrát Mikulovice v divizi začínaly, ještě pod panem Anftem. Ale ve dvaceti jsem si urval koleno a pak už to nikdy nebylo jako dřív. Po třech letech jsem šel zpátky do Jeseníku.

Tome, ani tebe potíže s kolenem neminuly…

Tom: Ano. Mně se to stalo v roce 2008 v Leštině. Přetržené přední křížové vazy. Rok bez fotbalu. Potom jsem byl krátce na hostování v Písečné a vrátil jsem se právě včas, abych stihl sestoupit z kraje.

Ten neslavný sestup jste jako hráči zažili oba. Co považujete s odstupem doby za největší problém tehdejšího Jeseníku?

Petr: Bylo to veliké zklamání, to nejhorší, co jsem ve fotbale zažil. Nevím, co jsme udělali špatně. Ještě rok předtím jsme byli čtvrtí a ani v předchozích letech jsme neměli problémy se záchranou. V té sestupové sezoně jsme měli jenom čtyři výhry a jedenáct remíz. Právě ty nerozhodné zápasy nás poslaly dolů. V klíčových chvílích jsme to nedotáhli k vítězství, která jsme prostě potřebovali.

Tom: Co se týká mužstva, tak si nemyslím, že by tam byl nějaký problém. Parta byla dobrá, atmosféra v klubu taky. Všichni jsme věřili. Jak říká brácha, obrovské zklamání pro všechny.

Už po podzimu tehdy skončil trenér Krobot a přišel trenér Jáně. Byl to pro mužstvo ten správný impulz?

Tom: Určitě ano. Většina z nás tenkrát zažila v mužích jen Laďu Krobota. Teď najednou přišel trenér odjinud, s jiným myšlením a s jinou tréninkovou přípravou. Dělali jsme věci, které jsme do té doby nezažili.

Petr: A kolikrát to byly komické situace. Ukázalo se, že některé tréninkové metody byly nad naše hráčské chápání. Byl to dobrý trenér, ale nevím, jestli do Jeseníku tak úplně zapadl. Udělal dobrou zimní přípravu a pak v půlce jara sám od sebe odešel za lepší nabídkou.

Říkáte, že i přes sestup byly vztahy v mužstvu i celková atmosféra v pořádku. Dá se to srovnat s dnešní fotbalovou partou?

Petr: Já hraju za muže čtrnáct let a nemůžu říct, že by tady byla někdy špatná parta. Akorát to vždycky bylo rozdělené na staří – mladí. To už dneska není.

Tom: Přesně tak, dnes jsme všichni jeden velký kolektiv. Na současném mužstvu se mi líbí právě to, že kluci, kteří mají na to, aby hráli vyšší soutěže někde za kopcem, se vrátili. Mám k nim obrovský respekt. Mohli by si jít vydělávat nějakou kačku v divizi, ale raději jsou tady, aby pomohli Jeseníku postoupit zpátky do kraje.

Jak se pozná, že jsou v mužstvu zdravé vztahy, že to funguje tak, jak má?

Tom a Petr: To prostě poznáš. Podle nálady v kabině i na hřišti. A dřív, když se vyhrál zápas, přišlo pár kluků pod tribunu, další šli někam jinam, další jeli domů. Dneska přijdou posedět úplně všichni, společně to probrat. To tady nikdy nebylo.

Vraťme se ještě k trenérům: Ladislav Krobot tady vedl A-mužstvo téměř dvanáct let a s malými přestávkami jste oba byli celou dobu u toho. Jak ho, jako trenéra, hodnotíte?

Petr: Jak už jsem říkal, hrál jsem pod ním od žáků a ovlivnil celý můj fotbalový vývoj. Dal mi šanci v mužích. Vždycky měl propracovaný systém, organizovanou hru.

Tom: Třeba bránění standardek. Všichni jsme přesně věděli, kam máme jít a co máme dělat. Laďu známe oba dvacet let jako trenéra a později kamaráda.

A jak by vyznělo srovnání s dnešním trenérem?

Petr: Nevím, jestli hráči mají hodnotit trenéry, spíš to bývá naopak.

Tom: Já bych řekl, že Ševa má větší zaujetí pro hru, je zapálený víc do dění na hřišti. Burcuje a povzbuzuje mužstvo.

Petr: To je fakt. Laďa za ty roky zařval v kabině asi tak čtyříkrát. Dneska je tady kádr, se kterým trenér může pracovat.

Tom: Přesně tak, my se chceme zdokonalovat a musí se zdokonalovat i trenér. V mužstvu má velký respekt nejen po trenérské, hráčské , ale i lidské stránce a s jeho motivací dokáže z kluků vymáčkout ty nejlepší výkony.

Tomáši, ty jsi to neměl nikdy tak jisté, jako Petr a dá se říct, že neustále bojuješ o své místo…

Tom: Je to tak, vždycky jsem byl někde na dvanáctém třináctém místě. Nikdy jsem ve fotbale nedostal nic zadarmo a musel jsem si to vydřít.

Předloňský podzim to vypadalo na konec kariéry?

Tom: Ano, byl jsem zraněný a taky otrávený. Mužstvo rozložily ty tři domácí podzimní porážky, situace nebyla dobrá. Pak se podařilo dostat sem Kubu Karakasidise. Řekli jsme si, že my starší se musíme pokusit dát to dohromady.

Co mužstvu chybělo na podzim 2013, kdy se vlastně rozhodlo o dalším nepostupu?

Tom: Já jsem byl zraněný, brácha v Praze, Kuba ještě v Mikulovicích a nejstarší na hřišti byl Vašek Keltner a pak většina kluků měla kolem dvaceti. Jsou to výborní fotbalisti, ale chyběl jim vůdce.

A vy starší jste to pak změnili?

Tom: Takhle to nemá vyznít. Staří to vyburcovali, ale díky těm mladým se to zvedlo. A pravdou je, že základ současného mužstva se položil na loňském soustředění v lázních.

Petr: To musím potvrdit. V lázních se to stmelilo. Dlouhé roky tady společné soustředění s ubytováním nebylo a je dobře, že se to udělalo.

Tom: A na jaře jsme pak chytli parádní formu. O to větší je škoda, že se nevydařily ty zmiňované podzimní domací zápasy, které v konečnem důsledku mohly rozhodnout o tom, že by se už teď v Jeseníku hrál přebor. Mám obavy, co bude v létě.

Z čeho obavy?

Tom: Jestli ti kluci, kteří mají výkonnost na divizi nebo i třetí ligu, budou chtít s Jeseníkem hrát krajský přebor. Teď je motivuje to, že se bojuje o postup, že jsme si dali společný cíl vrátit klub do kraje a to nás nabíjí. Je neuvěřitelné, jak se na tréninku sejde dvacet kluků, všichni makají na sto procent. I futsalisti, kterým furt někdo vyčítá, že je futsal obírá o síly.

Petře, ty jsi futsal hrával taky. Proč jsi skončil?

Petr: Nemohl jsem se tomu věnovat naplno, tak jak bych chtěl. Postoupili jsme do ligy a věděl jsem, že dál už bude buď jenom fotbal, nebo futsal. Zvolil jsem fotbal. Ale chtěl bych hodně vyzdvihnout Jirku Gnidu za to, co tady v Jeseníku vybudoval. Před ním smekám.

Tom: Jsem rád, že futsalisti a fotbalisti pomalu začínají nacházet společnou řeč. Uvidíme, jak to bude fungovat, pokud tady Gamaspol skutečně vykope nejvyšší soutěž.

Kdo je podle vašeho mínění nejlepším hráčem v Jeseníku?

Petr: Miňas.

Tom: Souhlasím. Je to rozdílový hráč, jesenický Cantona.

Petr: Divím se, že nikdy nebyl ve vyšší soutěži. Když ho to baví, tak je na hřišti neuvěřitelnej.

Mluvili jste o starých a mladých, ale mnoho lidí překvapuje, že kapitána mužstva dělá jeden z nejmladších hráčů David Macura…

Tom: Je nejmladší, ale je to další vůdčí typ. Považuji ho za velkou budoucnost jesenického fotbalu. Nebojí se, je průbojný jako hráč i jako člověk. A Kuba to dělat nechtěl.

Co se vám líbí na současném fungování FK Jeseník?

Petr: Především chci říct, že jsem nesmírně rád, že to vzal Tomáš Bříza. On je ten srdcař a fotbalový blázen, kterého Jeseník přesně potřeboval. Minulého předsedu, a to nemyslím nijak útočně, jsme na hřišti skoro neviděli. Jsem přesvědčený, že kluci se v létě vraceli do Jeseníku proto, že viděli, jak to začíná fungovat.

Tom: Dobré je, jaké klub zařídil vybavení a postupně se to stále vylepšuje. A rozhodně se mi líbí, že když někam jedeme, tak jsme jednotně oblečení a reprezentujeme Jeseník. Chováme se a vystupujeme jako jeden tým. A i tohle nám zjednává respekt.Pozitivní vidím také prezentaci klubu na internetu. Tyhle webovky jsou super.

Zmínili jsme předsedu Břízu, ale jako hráči jste zažili v čele klubu i pány Skoupila, Hapala, Komárka. Koho stavíte nejvýš?

Tom: Pana Hapala. To byl člověk, který tím žil úplně naplno.

Petr: Ale Bříza má slušně našlápnuto, aby ho dotáhl :- )

Co by pro to měl udělat?

Petr: To víme všichni, že prioritou současného vedení musí být zázemí. Je mi líto těch benjamínků, když vidím, jak se tam převlíkají na tribuně. To si pak člověk říká, jestli je skutečně rok 2015. A co si o tom mají myslet rodiče těch dětí.

Tom: Kdysi jsem říkal, že až budu mít dvě děti, tak v Jeseníku bude „umělka.“ Děti nemám, „umělka“ tady je. Takže teď říkám, až budu mít dvě děti, budou tady nové kabiny. Snad to vyjde.

Vidíte další negativa současného jesenického fotbalu?

Petr: Před rokem jsem na výroční schůzi vystoupil s návrhem, aby klub navázal spolupráci s nějakým fyzioterapeutem, který by dohlížel na zdraví všech hráčů Jeseníku. Dřív to dělal Jirka Nežádal a bylo to přesně to, co potřebujeme. Masaže, tejpování, rady, co dělat. Jen si uvědomme, kolik lidí bylo na podzim zraněných.

Tom: Máme tady lázně a navázat spolupráci by snad nebyl takový problém. Já bych ale za další průšvih viděl chybějící béčko. Jasně, dřív byly problémy s tím, jak to naplnit. Ale teď máme v kádru dvacet lidí a každý může hrát. Navíc budou končit dorostenci. Béčko tady být musí.

Co říkáte na podzimní jízdu a na to, jak má Jeseník rozehranou sezonu?

Petr: Je to dobré, ale škoda těch dvou porážek na konci. Konec podzimu ukázal, že musíme zůstat pevně na zemi a nelítat v oblacích.

Tom: Nejlepší byl zápas s Černovírem. Tam nám nadávali do Poláků, na mě řvali celý zápas. A nám to vůbec nevadilo. Přejeli jsme je 6:0. Ale souhlasím s bráchou, nesmíme si připustit myšlenku, že už máme něco v kapse, protože tak to vůbec není. Mužstvo je vynikající, máme dobře našlápnuto. A pokud to nedotáhneme k postupu, tak budeme navěky za největší idioty.

Když jsi, Petře, zmínil ty dvě prohry, vybavuje se mi utkání v Rapotíně, kde jsi se celý poločas trápil sám na hrotu. Čili se nabízí otázka na vaše oblíbené posty?

Petr: Do většiny zápasů v kariéře jsem nastupoval jako levý záložník. Takže v Rapotíně v útoku a navíc osamocený a ještě po zranění…. To nemohlo dobře dopadnout. Po půlce jsem šel dolů.

Tomáš Glac je po podzimu jediným hráčem, samozřejmě kromě brankářů, kdo nedal gól. Co nám k tomu řekneš?

Tom: Gól nedám ani na jaře, ale postoupím. Střílet začnu až v župě, zrovna dneska jsem si na to koupil dvoje kopačky. Na hřišti jsem na to, abychom góly nedostávali. Takže těch deset obdržených branek za podzim mě pěkně štve.

A tvůj oblíbený post?

Tom: Jsem obounohý univerzál použitelný na všechny posty. Teď je problém na levém beku, tak hraju levého beka. :- ))

Co bude s vámi dvěma po této sezoně?

Petr: Pokud bychom nepostoupili, asi bych hledal těžko motivací do další sezóny.

Tom: Samozřejmě záleží i na zdraví a manželce. Co se týká Jeseníku, věřím, že do krajského přeboru postoupí a že tam bude hrát důstojnou roli. Chtěl bych být u toho.

Tome, co říkáš na fotbalistu Petra Glace?

Tom: Je to dříč, který nic nevypustí. Fotbalově mě hodně ovlivnil, i když je mladší. Mohli jsme spolu odehrát víc let. Teď jsem rád, že jsme v jednom mužstvu.

Petře, co říkáš na fotbalistu Tomáše Glace?

Petr: Brácha byl můj první fotbalový vzor. Nikdy nic nezabalil a vždycky se pral o své místo. Měl to určitě těžší než já. A je to vynikající pokladník.

Tome, ty jsi pokladník?

Tom: No jasně. Máme pokuty, které poctivě vybírám a poctivě ukládám. Už se těším na dovolenou.

Petr: Je to náš Tom Řepka.

To je hezká tečka. Děkuji za rozhovor…

Tom a Petr: Ale my chceme taky někoho nominovat na rozhovor.

No tak prosím…

Tom: Rádi bychom nominovali kluky, kteří sem taky patří: Jirka Nepožitek, Honza Daniel nebo Tibor Krohmer. Patří do jesenického kádru.

Petr: A taky Ruda Nistler.

Takže koho?

Oba: Nominujeme Jirku Nepožítka.