S neplánovaným zpožděním pokračujeme v seriálu představovacích rozhovorů s hráči A-mužstva FK Jeseník. Dnes je na řadě dvacetiletá brankářsk
á jednička Michael Vrána.
Tak Michale, řekni nám něco o tvé dosavadní hráčské kariéře…
S fotbalem jsem začínal doma ve Vápenné. Hrál jsem za benjamínky v poli jako stoper. Později mě bráchové donutili jít do branky a už jsem tam zůstal. V žácích jsem přestoupil do Jeseníku, kde jsem dodnes.
Říkáš, že tě bráchové donutili? Takže jsi brankářem nedobrovolně?
Ze začátku to tak bylo. Mám dva starší bratry, kteří si potřebovali na někoho kopat a jako nejmladší jsem šel vždycky do branky. Takže skutečně z donucení. Ale postupně mě to chytlo a dnes už si nedovedu představit, že bych hrál v poli.
Prošel jsi během mládežnických let nějakým speciálním brankářským tréninkem?
V žákovské kategorii nám dělal brankářské tréninky jednou týdně pan Nistler, ale jinak jsem trénoval normálně s mužstvem. Teď v mužích jsme se vrátili ke speciální přípravě s panem Salvou.
Jaký je tvůj největší fotbalový zážitek?
Určitě účast na kempu Petra Čecha, kam jsem se dostal jako čtrnáctiletý. Bylo to v roce 2008 a považuji to skoro za zázrak, že jsem se tam dostal. Z přihlášených se dělá výběr a přednost mají kluci, kteří už tam byli rok předtím, takže to bylo fakt velké štěstí. A taky nezapomenutelný zážitek, potkat se s Petrem Čechem, mluvit s ním, trénovat.
Teď jsi nastoupil na vysokou školu v Olomouci. Jak to ovlivní tvoji přípravu?
Řešíme to s panem Salvou, který mi pomáhá domluvit přípravu v Nových Sadech, kde hrají krajský přebor. Tam bych snad mohl trénovat. Teď se v Olomouci zabydluji, jsem tam druhý týden a zatím netrénuji.
Na začátku sezony jsi utrpěl zranění prstů. Už je to v pořádku?
Stalo se to na tréninku, kde jsem špatně chytil balon. Ještě to není úplně ideální, pořád musím dávat pozor.
Ve třech zápasech za tebe zaskočil Honza Pastucha, který pak chytal i v derby v České Vsi. Není ti líto, že ti tento zápas utekl?
Já už jsem byl na Českou Ves připravený a mohl jsem chytat, ale domluvili jsme se s trenérem, že do branky půjde Tony. Jednak byl rozchytaný a taky jsme mu tím chtěli poděkovat za to, že nám pomohl, když jsme byli já i Kuba Koukol zranění. A v tom utkání v České Vsi nás několikrát podržel. Myslím, že to pro něho byla hezká tečka za kariérou.
Jak plánuješ svoji další fotbalovou kariéru?
Budoucnost vidím v Jeseníku a nemyslím si, že bych šel někam jinam. Chci chytat tady, ale ve vyšší soutěži. Věřím, že letos už postoupíme.
Z kabiny slyšíme hlasy o výborné atmosféře v týmu. Jak to vnímáš ty?
Mohu to potvrdit, naše mužstvo je fantastická parta. Teď jsem v Olomouci a kluky vidím jen na zápasech a tak mi to trochu chybí.
Před týdnem jste ztratili první body v Leštině a každý hráč řekne, že doma se hraje líp, než venku. V čem přesně jsou podle tebe hlavní rozdíly…
Terén, prostředí, podpora, diváci. I rozhodčí se chovají trochu jinak k domácímu mužstvu. V Leštině jsme zase měli převahu, ale nepodařilo se nám pronikat proti zformovanému soupeři tak jako v minulých zápasech.
Proč chytáš
s číslem 46?
Když jsme se střídali s Honzou Pastuchou, on měl vždycky jedničku, já jsem chtěl šestnáctku jako Fabien Barthez, ale ta byla taky obsazená. Tak jsem si říkal, že si vezmu číslo, které nikdo nemá. Takže nakonec VR-46 jako Valentino Rossi. VR-46 jako Vranič.:-)
Závěrečná bulvární vložka: Kdo v mužstvu nejlíp tancuje?
Jednoznačně Patrik Plhák.
A koho nominuješ do příštího rozhovoru?
Tak třeba můj brankářský parťák Kuba Koukol.